Možná že odcházíme je jednou z nejvýraznějších povídkových knih, které v české literatuře za poslední roky vyšly. (...) Krátké prózy Jana Balabána se odehrávají v současnosti, ale nestrádají publicisticky sezónní aktuálností; lokalizovány jsou více či méně čitelně do moravsko-slezských končin, nesvazují je však regionalistická připoutání. Po přečtení povídek Uršula, Kolotoč, U komunistů, Kluk nebo Hořící dítě zůstáváme v ustrnutí: obyčejní lidé, obyčejné děje, ale zcela neobyčejné vystižení toho, co se odehrává v myslích postav, co může být autentickým životním pocitem našich současníků.
Josef Chuchma, Respekt

Ocenění:
Magnesia Litera - Kniha desetiletí
Kniha roku 2004 v anketě LN
Magnesia Litera 2005 za prózu
Nominace na Státní cenu za literaturu 2004

Souborné vydání delších próz jednoho z nejvýznamnějších českých autorů posledního dvacetiletí. Díla Jana Balabána vždy balancovala na hranici mezi povídkou a románem. Postavy v jeho povídkových souborech se vracely a situace, v nichž se ocitaly, tvořily rozsáhlejší a komplikovanější příběhy. A naopak děj románů se rozvolňoval do epizod, z nichž každá jako by mohla žít též vlastním životem. Druhý svazek Balabánova díla jej představuje právě v této „románové“ poloze a zahrnuje knihy Boží lano, Černý beran, Kudy šel anděl a i poslední román Zeptej se táty, který na jaře 2011 získal ocenění Magnesia Litera – Kniha roku. Podobně jako v případě předchozího svazku povídek tak můžeme sledovat autorův tvůrčí vývoj a nacházení svébytného, tentokráte románového tvaru.
Vychází s doslovem Josefa Chuchmy.

Souborné vydání povídkové tvorby jednoho z nejvýznamnějších českých autorů posledního dvacetiletí. Povídky nedávno zesnulého Jana Balabána patří ke klenotům české literatury, a to nejen podle kritiky, ale především podle čtenářů.

Svazek obsahuje povídky z knih:
Středověk
Prázdniny
Možná že odcházíme
Jsme tady
a několik povídek nezařazených.

Smrt zpozorní naše životy.
Ústřední událostí posledního románu Jana Balabána je umírání a smrt člověka, jeho vlastním vnitřním dějem je ovšem náročné hledání života. Neboť ten se ve své hloubce vždy musí teprve najít. Teprve znovu vynaleznout. Všichni jsme v jistém smyslu podobni postavám z toho podivuhodného, přelévavého příběhu Jana Balabána, plného rozhovorů a samomluv i tich. Příběhu, ve kterém se hledá pravda a nachází opravdovost. Všichni se v našem vezdejším ubývání snažíme zjistit něco o podstatě skutečnosti, nebo alespoň u něčeho podstatného chvíli být. Téměř to nejde, neb víme ukrutně málo. Naše mysl je zahlcena otázkami a pochybami, nedůvěrou a nevírou, nervozitou a agresí. Energie je vyplýtvána na slepý každodenní provoz. Slova se vzepřela potměšilou nepřesností, ruce jsou krátké...
Ješte máme srdce.
Petr Hruška

Ocenění:
Kniha roku Lidových novin (2010) Kniha roku týdeníku Respekt (2010) Magnesia Litera – Kniha roku 2010

Kniha Prázdniny (poprvé vyšla v roce 1998) patří podle mnohých k tomu nejlepšímu z tvorby Jana Balabána. Toto vydání je doplněno CD s autorovým nezaměnitelným přednesem několika povídek.

Možná že odcházíme je jednou z nejvýraznějších povídkových knih, které v české literatuře za poslední roky vyšly. (...)
Krátké prózy Jana Balabána se odehrávají v současnosti, ale nestrádají publicisticky sezónní aktuálností; lokalizovány jsou více či méně čitelně do moravsko-slezských končin, nesvazují je však regionalistická připoutání. Po přečtení povídek Uršula, Kolotoč, U komunistů, Kluk nebo Hořící dítě zůstáváme v ustrnutí: obyčejní lidé, obyčejné děje, ale zcela neobyčejné vystižení toho, co se odehrává v myslích postav, co může být autentickým životním pocitem našich současníků.
Josef Chuchma, Respekt

Ocenění:
Kniha roku 2004 v anketě LN
Magnesia Litera 2005 za prózu
Nominace na Státní cenu za literaturu 2004

Jednou z nejvýraznějších literárních událostí posledních let se bezesporu stala povídková kniha Jana Balabána Možná že odcházíme. Byla nominována na Státní cenu, zvítězila v anketě Lidových novin o Knihu roku 2004 a v roce následujícím získala i cenu Magnesia Litera za prózu. Autor se stal od té doby v literatuře pojmem, a tím větší očekávání vzbuzuje jeho nový titul. Balabán se v něm ocitá skutečně na hraně. Podobně jako v předchozí knize nacházíme hrdiny povídek v okamžicích životního zlomu, kdy se hroutí jejich minulé životy: komunistická herečka Alexandra umírající na rakovinu, Ludvík Chmelnický bojující s astmatem, opuštěný Emil ocitající se na pokraji sebevraždy nebo Světlana zlomená rodinnou tragédií. Balabán však jde ještě dál. Jeho hrdinové nejsou svazováni jen sítí deformovaných rodinných vztahů či osobních slabostí a běsů, do jejich životů nepřímo zasahují i traumata velkých dějin. Do těchto osudových dramat jdoucích až na dřeň lidské existence však nečekaně vstupuje cosi zvenčí - zaklepání na dveře, úsměv či pohled na obrázek pověšený v kuchyni - světlo, které mobilizuje vnitřní sílu otočit znova přesýpací hodiny lidského života. Jsme tady. Ono „my" zde neznamená jen to, že se deset povídek nakonec spojí v celek a osudy jednotlivých postav se protnou, říká také, že spolu s nimi jsme i my součástí jednoho nekončícího příběhu, který přináší také útěchu a naději.

Knižní událostí roku 2004 se bezesporu stal soubor povídek Jana Balabána Možná že odcházíme. Předchůdcem této knihy byl v jistém smyslu Balabánův román, který poprvé vyšel v roce 2003 (nakl. Vetus Via) v omezeném nákladu pod názvem Kudy šel anděl. Původní název rukopisu však příznačně zněl: JSME TADY.
Příběh začíná v 70. letech na ostravském sídlišti, kde vedle nejrůznějších přistěhovalců za prací a vykořeněných rodin vyrůstá také Martin Vrána. Útržkovitě sledujeme jeho životní pouť od vlasatého studenta gymnázia, prožívajícího své první lásky, přes slibnou dráhu překladatele až k osobním ztroskotáním, manželské krizi a životní deziluzi. Martin Vrána bilancuje svůj život před změnou režimu i po ní a rozpoznává, jak se do mladické bojechtivosti zvolna vkrádá rozčarování, zklamání a únava. Ale přesto přese všechno jsme tady.

Každý z nás se někdy ocitne v situaci, která najednou znejistí vše, co dosud prožil, a před člověkem se rozevře neznámý svět. A právě v takových zlomových okamžicích nacházíme i hrdiny Balabánových povídek, Oldřicha trpícího chorobným strachem z ptáků, Editu opouštějící manžela a opuštěnou milencem, pacienty v protialkoholní léčebně a mnohé další.
V těchto textech není žádná protivná spisovatelská ležérnost, se kterou se prostě píše o čemkoliv, v doufání, že autorův vzkaz čtenáři se nějak sám urodí z navršených slov. Ale taky v nich chybí stejně protivná přesymbolizovanost, která nabízí autorovo poselství už jaksi dopředu a dělá z postav a dějů jen strnulé alegorie. Lidé v Balabánových povídkách skutečně "chvíli žijí", mluví spolu, ptají se a nepospíchají překotně ke katarzi, pozorni ke každodenním událostem a obrazům, z nichž se teprve mohou stát naléhavá znamení. Znamení, která pomohou rozpoznat, zda člověk ve svém osudu - byť alespoň na chvíli - skutečně žil.

Jan Balabán byl do vydání této knihy v českém literárním kontextu znám především jako autor povídek a kratších próz. Jeho předchozí dvě knihy Boží lano a Prázdniny zaznamenaly čtenářský i kritický ohlas. Černý beran představuje v Balabánově tvorbě předěl. Autor se zde úspěšně pokusil o rozsáhlejší, vnitřně prokomponovaný novelistický útvar. Právě kompozice tu zvyšuje naléhavost textu, jenž má takřka charakter modlitby či kletby. Dochází k střídání různých časů a prostorů, postav a situací, aniž by se tak dělo na úkor srozumitelnosti či přehlednosti. Čtenář je nelítostným rytmem vyprávění vtahován do “syrového a surového” světa, zabydlovaného jakýmisi “nehrdiny”, ale též světa naplněného účastí a vůlí k hledání opěrného bodu lidské existence. Stylistická vybroušenost a přesvědčivost Balabánova výrazu činí z knihy čtenářsky přitažlivé dílo.

Možná od dob Jana Čepa chyběl české literatuře spisovatel, který by v krátké povídce dokázal zachytit pomíjivé nálady chvíle; líčením zdánlivě nevýznamných událostí rozkrýt celá dramata lidských osudů. „V únavě zpřetrhaných spánků, použitých věcí a odmlčených lidí, hluboko v povídce, se vždy něco pohne. Od zbytečného k marnému. V tom druhém se dá poněkud žít.”, říká o Balabánových povídkách kritik Petr Hruška.

Almanach k nedožitým padesátinám spisovatele Jana Balabána (29. ledna 1961 až 23. dubna 2010) přibližuje jeho život a svět očima těch, kteří se s ním setkali osobně. Přes čtyřicet textů vytvořili nebo uchovali členové jeho rodiny, přátelé, spolupracovníci a čtenáři, vesměs „lidé slova“ – básníci, spisovatelé, kazatelé –, ale také výtvarní umělci či fotografové. Kniha postupuje od dětství a prázdninových zážitků ve Sněžném na Vysočině (Daniel Pfann) k vzpomínkám členů evangelického sboru ve Vítkovicích (Ludvík Klobása, Eliška Vlasáková, Jan Vlasák), přátel z ostravského gymnázia či olomoucké univerzity (Jaroslav Žila, Josef Jařab, Blanka Kostřicová). Vrací se do Ostravy (Vít Slíva, Petr Hruška, Pavel Hruška, Ivo Kaleta, Jiří Surůvka, Robert Fajkus, Jiří Šimsa, Jindřich Štreit, Ivan Motýl), připomene Balabánovu cestu do Kanady v roce 1995 (Aleš Březina, Jannice Cermak) i návraty do Sněžného (Milan Balabán, Michal Vogl, Jitka Voglová). Další oddíly nabízejí setkání s obrazy přátel-výtvarníků (Hana Puchová, Pavel Šmíd, Zdeněk Janošec Benda, Aleš Hudeček, Katarína Szanyi, Miroslav Šnajdr ml.) a vzpomínky spisovatelů, nakladatelů nebo čtenářů (Milan Krupa, Jaroslav Erik Frič, Miroslav Balaštík, Jan Mamula, Jakub Chrobák, Tomáš Weiss, Jonáš Hájek, Václav Kahuda). Procházky po oblíbených místech zachycují vlastní fotografie Jana Balabána, které komentuje jeho žena Petra Sasínová. Po básních a obrazech jeho bratra, malíře Daniela Balabána, následují texty od první ženy Heleny i dětí Lukáše a Marie. Nakonec se kniha vrací do dětství a k počátkům tvorby v raných denících. Uzavírá ji medailon od Viktora Koláře.